Asi nejsem jediný, kdo je znepokojen současnou tendencí k rehabilitaci nacismu a fašismu. Jistěže se tak neděje otevřeně vychvalováním Hitlera, to se šikovně obchází a říká se tomu změna paradigmatu. Konkrétní příklady ale vidíme kolem sebe. A to nejen v zemích na východ od nás, kde se oslavují příslušníci jednotek SS a fašizující bojůvky typu UPA ale bohužel i přímo v našem okolí. Co jiného byla obnova památníku nacistické Třetí říše a příslušníků Wehrmachtu a SS u Kořenova!? V daleko horší míře to ale lze pozorovat v chystaném setkání organizací potomků henleinovských nacistů v Brně. Ono setkání je dokonce halasně podporováno řadou veřejně známých osobností, které tak neváhají hazardovat s osudem své země a svých spoluobčanů.
To už ti, kteří se pokládají za kdovíjaké celebrity a elitu národa, nemají žádnou znalost vlastních dějin? To už nejsme schopni vnímat nespornou historickou zkušenost? To už hloupnutí populace došlo tak daleko?
U mnohých z nás tomu tak asi je. Zároveň jsem ale přesvědčen, že jsou tu i lidé s dosud jasným, zdravým rozumem a dobrým vzděláním a znalostmi. Je tedy na místě si znova při každé příležitosti připomínat historické události, jejich průběh a význam.
V březnu si opět připomeneme výročí okupace Čech a Moravy německými nacisty. V hlavních sdělovacích prostředcích to proběhne opět velmi nenápadně a cudně, aby nás západní sousedé nehubovali za nacionalismus a neevropskou činnost. Pokud tedy tam nějaká připomínka vůbec bude.
Připomeňme si to tedy sami.
Jak je známo, k odtržení a následné okupaci pohraničních území Československé republiky došlo na základě teroru rozpoutaného nacisticky orientovanými českými Němci, organizovanými především v Henleinově straně SDP. Ta byla vlastně jen odnoží hitlerovské NSDAP. V souvislosti s tím spustila německá goebbelsovská propaganda pokřik o údajném útisku Němců v ČSR. Pochopitelně šlo o snůšku nestydatých lží. Nakonec pak, zcela v duchu svých tradic a mocenských zájmů vyvinuli naši slavní západní přátelé na Československo nátlak, ze kterého jasně vyplynulo, že v případě ozbrojeného konfliktu bude právě ČSR pokládána za viníka války a nemůže počítat se spojeneckou pomocí. Přitom ale konflikt už probíhal. V pohraničí se bojovalo s henleinovskými teroristy ale také s jednotkami freikorpsu, které útočily z německého území, posílené příslušníky říšských sil. Fakticky jsme tedy už ve válečném stavu s německým agresorem byli. Což bylo později i mezinárodně uznáno.
Po přijetí podmínek mnichovské dohody dosaženého politickýma mocenským nátlakem a také hrozbou silou byly pohraniční okresy obsazeny německou ozbrojenou mocí, což se na některých místech také neobešlo bez násilných střetů. Bylo to nakonec ale pomnichovské Česko – Slovensko, kdo musel ustoupit a navíc zavést vnitřní politiku, příznivou zájmům Německa a ovšem také domácím krajně pravicovým kruhům. Stoupenci demokracie a levicových stran byli odstraňováni z veřejného života a vystaveni pouličnímu násilí společenské sedliny. Postupně byla zaváděna i opatření diskriminující židovské občany. Taková byla ta tzv. Druhá republika, která jakoby byla v mnohém vzorem pro náš politický vývoj po listopadovém převratu.
Druhá republika ale neměla dlouhého trvání. Jen velice naivní lidé mohli doufat, že se Hitlerovské Německo spokojí se vstřícností vlády Jana Syrového a později R. Berana. Události brzy dostaly nový spád a klíčovou zrádnou roli v protičeskoslovenské politice tu sehráli opět čeští Němci.
Ve dnech 12. a 13. března došlo k incidentům, které na pokyn z říše vyvolali nacisté v Brně a Jihlavě. Německá propaganda pochopitelně spustila pokřik. 13. 3. se také sešli s Hitlerem Tiso a Ďurčanský, kteří dostali od Hitlera rozkaz odtrhnout Slovensko. Jinak prý dostane Maďarsko svolení k útoku na slovenské území. Představitelé slovenského fašismu pochopitelně vyhověli. Následující den pak vyhlásil slovenský sněm samostatnost. Zároveň také vpadly maďarské horthyovské oddíly na Podkarpatskou Rus, kde se jim na odpor postavily jednotky Československé armády, četnictva a dalších ozbrojených složek. Situace byla ještě komplikována teroristickými útoky band Karpatské síče, složených z fanatických příznivců ukrajinského nacionalismu. I tito teroristé měli na svědomí životy a zdraví československých občanů. 14.3. odpoledne také německá armáda předčasně překročila hranice u Frýdku – Místku. Zde se jí ale postavili na odpor vojáci 8. Slezského pěšího pluku umístěného v bývalé Czajankově továrně. Posádka, vyzbrojená jen pěchotními zbraněmi, vzdorovala po několik hodin agresorům, než vojákům došlo střelivo a museli kapitulovat.
Zatímco na Podkarpatské Rusi a u Místku padaly výstřely, další drama se odehrávalo v Berlíně v budově říšského kancléřství. Prezident Dr. Emil Hácha se v doprovodu ministra Chvalkovského dostavil do Berlína k projednání událostí posledních dnů. Jistěže nešlo o žádné jednání rovnocenných partnerů ale o sprostý nátlak a vyhrožování nacistických gangsterů při kterém starý muž kolaboval a musel být lékařsky ošetřen. V ranních hodinách 15. března pak byl nucen podepsat potupný dokument, kterým umožnil zřízení tak zvaného Protektorátu Čechy a Morava. Německá armáda překročila státní hranice a začala s obsazováním zbylého území republiky od kterého se už odtrhlo Slovensko. Obránci Podkarpatské Rusi se stáhli na východní Slovensko, kde se v některých případech ještě zúčastnili bojů s horthyovským Maďarskem, většina se ale vrátila na české území. Pokořující a nedůstojný byl i návrat prezidenta Háchy do Prahy. Při příjezdu na pražský hrad už tam byl daleko dříve – Adolf Hitler. Ponížení bylo dokonalé. Okamžitě byl zřízen protektorát a České země připojeny k hitlerovské Třetí říši. Ihned začalo pracovat gestapo a nastalo nejtemnější období našich dějin.
Dobové fotografie dokládají zvednuté pěsti a plačící obličeje našich předků, čímž dokumentují postoj českého národa k nacistům. Ještě výmluvnější pak bylo významné odbojové hnutí proti německým okupantům, kdy českoslovenští občané využívali široké spektrum forem odporu od demonstračních projevů a pasivní rezistence až po boj se zbraní v ruce v domácím hnutí odporu nebo v jednotkách zahraniční armády.
Ano, v letech 1938 a 1939 bylo postupně naše území vydáno nepříteli ale bez výstřelu, jak se někdy tvrdí, to opravdu nebylo.
A tak na tyto události nezapomínejme. Je nutné si je připomínat už jen proto, kolik našich spoluobčanů, zejména z uměleckých, mediálních a politických kruhů na to zapomíná, pohrdá historickou zkušeností a nedůstojným a nechutným způsobem podlézá nástupcům těch, kteří této zemi a tomuto národu způsobili tolik škod a tragédií.
Jiří Pondělíček, člen předsednictva ČSNS