Je to již 83 let. Ti poslední hrdinové od Moskvy, Stalingradu, Leningradu, Sevastopolu, Charkova, stojí u hrobů svých spolubojovníků, drží se svého vnuka, mnozí na vozíčku, na uniformách mají válečná vyznamenání…. Jejich oči se lesknou při vzpomínkách na události před 83lety. Kolik toho vytrpěli oni a jejich blízcí za ty čtyři roky kruté války. Je to již 83 let, co agresor se vydal na východ za kořistí, vzplály ukrajinské, běloruské a ruské vesnice, letadla agresora ničila města, přes hranice se valila železná masa obrněné techniky, miliony vetřelců rozsévaly smrt a hrůzu. Národy slovanské měly být vyhubeny, porobeny, rozsudky smrti padaly ve vteřině … Kolik těchto vzpomínek a bolesti zůstalo navždy zaznamenáno v paměti těchto posledních žijících hrdinů druhé světové války. Dnes stojí před nimi v úctě i nejvyšší představitel státu. Tiskne jejich ruku, hladí je po rameni, děkuje jim za vše co učinili pro vlast …On ví, co je to válka, jeho rodiče zažili její krutost za 900 denního obklíčení v Leningradě, tam zemřel i jeho bratr Viktor.
Je to již 83let co začala nejtěžší zkouška pro národy Sovětského svazu. 22.června 1941 bez vyhlášení války, ve třech hlavních směrech, zahájila 3 milionová německá armáda útok na Sovětský svaz. Za kořistí vyrazilo více než sto německých divizí, vedle nich i divize rumunské, maďarské, italské, ze severu se přidalo k útoku na SSSR i Finsko, se studem připomínáme i dvě divize slovenské, které se dostaly až k Azovskému moři pod Kavkaz. Účast Slovenska byla podpořena prohlášením slovenského prezidenta Josef Tisa „…v plné solidaritě s Velkoněmeckou říší nastupuje slovenský národ na obranu evropské kultury na své místo.“ Za slovenskou agresí proti SSSR zůstaly tisíce obětí, zničená města, vesnice, tato agrese patří k temné součásti slovenské historie. Hitler si před vpádem do SSSR podmanil půlku Evropy. Ti v Mnichově, kteří předhodili Hitlerovi v září 1938 Československo se dušovali, že je to za „mír na věčné časy“, nyní byli na kolenou, nad Paříží vlál hákový kříž, Británie s vypětím všech sil vzdorovala německým náletům… Také Spojené státy americké si až do prosince roku 1941 hověly ve své neutralitě, teprve japonský útok dovedl USA ke vstupu do války. Ve stejných prosincových dnech roku 1941 se odehrávala rozhodující bitva u Moskvy, agresor utrpěl zde první porážku.
Bezprostředně po útoku na SSSR se začala pod pplk. Ludvíkem Svobodou formovat československá jednotka, byla dokonce první ze všech států porobené Evropy. V březnu 1943 u Sokolova podstoupila svůj první boj s nepřítelem. Řada našich vojáků obdržela nejvyšší sovětská vyznamenání. Nelze dopustit posmrtné kádrování hrdinů, jak se nyní děje. Připomínám snahy o přebarvení dějin, včetně zneuctění sochy maršála Koněva v Praze.
Je zcela evidentní, že současná protiruská politika EU, či NATO, manipuluje s námi i s dějinami. Máme zapomenout na ty miliony zapomenutých hrdinů, umírali na prahu svého života, byli to studenti i otcové rodin, těšili se na své děti, na své lásky, chtěli toho tolik udělat… Na té své bojové cestě viděli vypálené a vyvražděné své domovy, nenašli v nich své matky, své otce. Porážka vetřelců přinesla té zemi 26 milionů obětí, z toho 9,5 milionů padlých rudoarmějců, 16,5 milionů civilních ztrát. To je 14% obyvatel SSSR. To číslo je obrovské, nepředstavitelné. Nabízí se srovnání: USA 400 tisíc padlých, 0,32%, Velká Británie 382 tisíc, 0,94%.... místo vděku panuje spíše nenávist. Připomínám slova britského spisovatele George Orwella: “Říkat pravdu v čase všeobecného klamu, je revolučním činem!“
Jen v Československu našlo svou smrt 140 tisích rudoarmějců… Proto jsme shlíželi na Východ s nadějí na vítězný konec války. Patřím ke generaci, která ctila bratrství slovanských národů. Bratrství, které se neslo dějinami po dlouhá staletí. Zde připomínám světoznámou „Slovanskou epopej“ od malíře Alfonse Muchy. Vrcholné dílo které se hlásí k bratrství slovanských národů. Právě dnes to připomínám.
Přemysl Votava, člen Předsednictva ČSNS
Cesta na východ 22. června 1941
