Dnes se v Praze uskutečnily dvě demonstrace, které si připomněly výročí 15. března 1939, tedy den, kdy nacistické Německo obsadilo zbytek českých zemí a vznikl Protektorát Čechy a Morava. Účastníci zároveň upozorňovali na ochranu historické paměti a národních zájmů. Vedle připomínky tragických událostí druhé světové války zaznívala také kritika plánovaného konání sudetoněmeckého sjezdu v Brně v letošním roce, proti němuž vlastenecky a pragamticky orientovaná veřejnost dlouhodobě vystupuje.
Projev předsedy ČSNS Michala Klusáčka
Dnes bychom si měli připomínat především události 15. 3. 1939, statečnost našeho odboje a oběti 2. světové války. Mluvit však budu především o chystaném sudetoněmeckém sjezdu, který se má letos uskutečnit v Brně.
Tento sjezd není folklórním setkáním, ale plní předem daný účel a tím je revize důsledků 2. světové války.
Co sudeťáci chtějí?
Vrátit majetky, které jim byly po právu zkonfiskovány na základě tzv. Benešových dekretů.
Co k tomu potřebují?
Prolomit Dekrety prezidenta Beneše.
Na čem nyní pracují?
Chtějí, aby německé oběti – tedy oběti agresora, byli brány na stejnou váhu jako naše oběti – tedy těch, kteří se bránili.
Pokud na toto přistoupíme, bude následovat: „tak vidíte, vraždili jsme se navzájem, navzájem se jeden druhému omluvíme“. A bezprostředně poté bude následovat otázka majetku, který byl Němcům po právu zabaven.
Proto je potřeba v této souvislosti zmínit několik věcí.
- Z československého pohraničí v roce 1938 vyhnali nejprve Němci 250 tisíc Čechů.
- Z Československa nebyli po válce odsunuti všichni Němci. Historická fakta jsou jasná. Před válkou žilo v Československu přibližně 3,2 milionu Němců. Přibližně 250 tisíc z nich zahynulo během války. Po válce bylo odsunuto zhruba 2,7 milionu osob. To znamená, že asi čtvrt milionu Němců v Československu zůstalo. Zůstali ti, kteří nebyli spojeni s nacistickým režimem, kteří nekolaborovali, kteří prokázali loajalitu k republice. Tvrzení, že byli vyhnáni „všichni Němci“, tedy musíme odmítnout, protože je historicky nepravdivé.
- Odsun Němců nebyl výlučně československým rozhodnutím. Po druhé světové válce byli Němci odsunuti nejen z Československa, ale také z Polska, Maďarska, Jugoslávie a dalších zemí střední a východní Evropy. Byl to výsledek poválečného uspořádání Evropy, potvrzený vítěznými mocnostmi.
Proč tedy právě Česká republika čelí neustálým tlakům a zpochybňování výsledků války?
Důvod je z velké části politický. Jsme totiž zemí, kde existuje silná domácí politická reprezentace ochotná těmto tlakům ustupovat. V české politice dokonce existuje – a není to tajemstvím – jakási pátá kolona stran, které sudetoněmecké organizace dlouhodobě podporují nebo jim alespoň otevírají dveře. Patří mezi ně především KDU-ČSL, ale také TOP 09, STAN a nyní i ODS.
Jejich představitelé pravidelně navštěvují sudetoněmecké sjezdy, pronášejí tam smířlivé projevy a vytvářejí atmosféru, která relativizuje historickou zkušenost našeho národa.
Dnes jsme se tady sešli, abychom u příležitosti událostí starých 87 let vyjádřili svůj nesouhlas s pořádáním sudetoněmeckého sjezdu v Brně.
Náš nesouhlas má zaprvé morální základ.
Konání sudetoněmeckého sjezdu v zemi, která byla obětí nacistické okupace, je výsměch památce těch, kteří proti nacismu bojovali a umírali. Protože sudetoněmecké organizace sdružují potomky Němců, kteří byli odsunuti – tedy těch, kteří neprokázali protinacistické postoje – tedy jsou to potomci nacistů.
Náš nesouhlas má však i ryze pragmatický a racionální základ.
Sudetoněmecké organizace dlouhodobě usilují o revizi poválečného uspořádání a prolomení Benešových dekretů. Za těmito požadavky se skrývá především snaha otevřít otázku majetku, který byl po válce konfiskován. Jinými slovy – jde o to, aby se zpochybnily právní základy českého státu a otevřela cesta k rozsáhlým majetkovým nárokům a to je nepřijatelné!
Zajímavé přitom je, že podobné tlaky nesměřují například proti Polsku, které rovněž provedlo odsun Němců v mnohem větším rozsahu. Proč? Protože Polsko je zemí, která v těchto otázkách důsledně hájí své státní zájmy a nedává prostor jejich zpochybňování.
Česká republika by měla postupovat stejně sebevědomě a měla by s Polskem v tomto směru spolupracovat.
Zatímco se dnes Němci snaží otevírat otázku majetkových nároků vůči České republice, existuje naopak otázka, kterou bychom měli otevřít my.
Podle poválečných dohod z Postupimi a Paříže mělo Německo zaplatit Československu reparace.
Podívejme se na otázku reparací v číslech. Německo mělo Československu zaplatit reparace ve výši 427 miliard korun, z čehož Česku náleží 307 miliard, zbytek Slovensku. Za 307 miliard bylo možné v roce 1945 koupit 9 556 tun zlata. Při současné ceně zlata přibližně 3 500 Kč za gram představuje tato částka, kterou nám Německo dluží, zhruba 33 bilionů korun.
Pro představu, jak obrovská suma to je:
- HDP České republiky se dnes pohybuje přibližně kolem 8 bilionů korun ročně.
→ Nevyplacené reparace tedy odpovídají zhruba čtyřem ročním výkonům celé české ekonomiky. - HDP Německa je přibližně 4 biliony eur, tedy asi 100 bilionů korun.
→ Reparace ve výši 33 bilionů korun by tedy představovaly přibližně třetinu ročního výkonu německé ekonomiky.
Jinými slovy: zatímco Němci chtějí diskutovat o majetkových nárocích sudetoněmeckých organizací vůči České republice, historická realita je taková, že Německo dluží nám.
Milí Čechové,
naše stanovisko nesmí být vedeno nenávistí ani snahou otevírat staré rány, ale důsledným prosazováním pravdy a našich národních zájmů.
Proto je důležité, aby se česká společnost dokázala v této otázce sjednotit a jasně říci:
- Výsledky druhé světové války, včetně Benešových dekretů, nejsou předmětem revize.
- Otázka německých reparací není uzavřena.
Děkuji za pozornost.
