Michal Ševčík píše o tom, jak komerční zájmy v současnosti poškozují autenticky emancipační procesy ve společnosti.
V moderních společnostech, které prošly dlouhým procesem demokratizace, došlo k významnému pokroku v oblasti práv menšin, především těch, které byly historicky kriminalizovány na základě jejich identity či sexuálního chování. Dekriminalizace homosexuálních vztahů, která je dnes standardem ve většině demokratických zemí, stejně jako uznání práv stejnopohlavních párů, včetně možnosti uzavírat partnerství, představují milníky této emancipace a zároveň její hranice. Přestože tento proces přinesl zásadní zlepšení kvality života LGBT+ komunit, současná společenská debata se stále častěji přesouvá k otázkám, které se od původních cílů výrazně vzdalují. Tyto požadavky, jež jsou často prezentovány jako „další fáze emancipace“, však nezřídka pocházejí spíše z korporátních a akademických kruhů než ze skutečných potřeb komunit, kterých se týkají (pakliže tyto komunity reálně vůbec existují).
Dekriminalizace menšinových identit a chování byla důležitým krokem k vytvoření spravedlivější společnosti, to nebude nikdo kromě některých „konzervativců“ rozporovat. Jak ukazuje historický vývoj, kriminalizace menšinové orientace nebyla jen prostředkem represe, ale také nástrojem marginalizace, který měl zamezit účasti těchto skupin na veřejném životě. Například zrušení zákonů proti homosexuálním vztahům umožnilo nejen zastavení státem řízeného pronásledování, ale i začátek společenské transformace, která vedla k větší akceptaci a rovnosti. Podle Axela Honnetha (1996), jehož práce o uznání jako základní podmínce sociální spravedlnosti je zásadní, právě uznání identity a její plné legitimity je odpovědí k opravdové integraci marginalizovaných skupin do společnosti. Tento proces byl završen dosažením mnoha cílů, jako jsou stejnopohlavní partnerství, která nejen symbolicky, ale i právně potvrzují rovnost LGBT+ osob a jejich partnerských vztahů. Mj. těchto cílů by se nedalo nikdy dosáhnout, kdyby většinové obyvatelstvo v daných zemích nebylo svobodomyslné (jak někteří LGBT+ aktivisté a mudrlanti mluví o bigotních většinách apod.).
Problém však nastává, když další požadavky na emancipaci ztrácejí kontakt s reálnými potřebami komunit a začínají být diktovány a zejména vytvářeny externími aktéry. Jak upozorňuje Nancy Fraser (1995), politika uznání může být snadno zneužita k povrchním a byznysovým gestům, která sice vytvářejí dojem pokroku, ale zároveň odvádějí pozornost od systémových změn, jež by skutečně zlepšily životy marginalizovaných skupin – ať jsou tyto skupiny skutečné či stvořené. Korporace a marketingová oddělení, která se do těchto debat zapojují, se často zaměřují na mediálně atraktivní, ale povrchní iniciativy, jako je používání duhové vlajky nebo propagace LGBT+ tématiky v reklamách. Tento fenomén, známý jako rainbow washing, vede k tomu, že emancipace je prezentována spíše jako produkt ke spotřebě než jako společenský proces založený na solidaritě a změně společenského mindsetu.
Současné pseudo-emancipační trendy, například tlak na uznání stále širší škály genderových identit nebo mediální prezentace radikálních požadavků, které neodrážejí konsenzus uvnitř komunit, ilustrují tento posun. Často se jedná o iniciativy pocházející z akademického prostředí nebo korporátních strategií, které mají za cíl především posílení vlastní image progresivní organizace, než aby reagovaly na konkrétní potřeby marginalizovaných skupin (pakliže jsou tyto skupiny skutečné a nejedná se pouze o hlouček hlučných jednotlivců). Tím vzniká riziko, že se původně emancipační hnutí promění v prostředek, který slouží primárně ekonomickým a symbolickým zájmům privilegovaných institucí.
Dalším problémem je, že tyto pseudo-emancipační trendy mohou paradoxně ohrožovat dosavadní dosažené úspěchy menšin. Jak uvádí Roy Bhaskar (1979), každá společenská změna musí být zakotvena ve schopnosti společnosti integrovat nové normy do stávajících struktur, jinak riskuje polarizaci a odpor. Příliš radikální nebo od reality odtržené požadavky, které nenacházejí oporu v široké veřejnosti nebo přímo v komunitách, mohou vést k posilování krajně rezistentních tendencí a k narůstajícímu a oprávněnému skepticismu vůči identitární politice. To platí zejména tehdy, pokud se otázky identity stanou nástrojem kulturních válek, které spíše rozdělují, než aby spojovaly. Zásadní otázkou je, kdybychom „vypnuli“ byznysový zájem, co by z povyku kolem identit vlastně zbylo?
Dekriminalizace menšin, pokud se nejedná o kriminální jednání, jako jsou násilné činy, sexuální zneužívání nebo jiné trestné činy, je ve většině zemí světa dosaženým cílem. Emancipace se však nemůže zastavit u formálních práv, ale musí pokračovat směrem k praktické inkluzi a toleranci, která respektuje pluralitu a legitimitu různých identit. Současné pseudoemancipační tendence by proto měly být podrobeny kritickému zkoumání, zda skutečně slouží komunitám, které reprezentují, nebo pouze vytvářejí prostor pro nové formy komodifikace a exploatace identit či jejich zcela záměrnou tvorbu a účelovou instrumentalizaci.
Článek vyšel v časopise Argument