„Tatínku, kdo vyhrál tu válku ?“ Tomu školáčkovi se nedivme, však má v tom zmatek i leckterý náš starosta. Není to dlouho, co slavný maršál, vítěz nad nacismem, ale i osvoboditel Československa maršál Koněv se znelíbil jednomu z nich. Právě na něj pasuje to známé: „Kdo je hrdina, určuji já!“ Jak už zde bývá pravidlem, mediální pozornost k 80. výročí konci války se opět ponese na vlně urážek, přebarvení dějin. Zcela nedávno v Litoměřicích dali zastupitelé pokyn k odstranění památníku hrdinů a snad i zatleskali, někde jinde zase ulici přejmenují, válku přebarvují, místo do rudé barvy, balíme oslavy do vlajky pruhů a hvězd. Podíl US Army na osvobození Plzně, ale i Československa, či Evropy, roste každým dnem. Připomínám, že když Američané vstoupili 21. 4. na naše území, sovětská vojska bojovala již před Brnem, které osvobodila 26. 4. Tak to dohánějí mnozí až dnes. A ten nešťastný školáček, či nechápající student, aby se v tom vyznal. A v hodinách dějepisu o konci této hrozné války a o povstání českého lidu, co má chudák paní učitelka dětem říci, ... pravdu o cestě hrdinů? Už tolik toho slyšela, kolik učebnic historie už držela v ruce a doma má tři děti, do penze daleko.
Květnové povstání vypuklo spontánně již počátkem května v Přerově, Poděbradech, Úpici… 5. května na výzvu českého rozhlasu povstala také Praha. Přes noc vyrostlo na 1600 barikád. Květnové povstání českého lidu, patří významným dnům české historie. Pamětníci těchto slavných dnů odešli již do nebes hrdinů. Dnes jsme svědky, jak z jejich statečnosti se dnes každoročně odkrajuje, mizí jejich hroby, padají pomníky, v Praze na Smíchově novým kádrovákům překážel i tank hrdinů, kteří od Berlína spěchali volající Praze na pomoc. Fotografie i průběh povstání byly dlouho součástí učebnic, obdivovali jsme hrdinství našich otců, dědů, které vyrostlo ze společné touhy po svobodě, měli v paměti Lidice, Ležáky i ty statisíce popravených, umučených. Vzorem jim bylo i hrdinství našich zahraničních vojáků nad Británií, u Tobruku, Sokolova, Kyjeva, Ostravy.
Jako poválečný školák mám v paměti film Němá barikáda, podle povídky Jana Drdy. Ten film jsme jako školáci viděli určitě několikrát. Bojovali jsme společně s hrdiny filmu na pražských barikádách. Prožívali jsme s nimi i dny úzkosti. Naše radost z vítězství byla v tom kině nefalšovaná… Ke květnovým dnům po desetiletí patřil i tank č.23, stal se symbolem osvobození nejen Prahy, ale i Československa, jeho velitel poručík Gončarenko padl 9.května na Klárově, bylo mu 24let. Další stovky rudoarmějců mají své hroby v Praze a v nejbližším okolí. Květnové povstání, to je i přes 3000 padlých našich hrdinů, mezi nimi i zavražděné ženy, děti. V Československu našlo svou smrt 144.000 vojáků Rudé armády, 33.000 rumunských vojáků, 116 vojáků americké armády... Marně dnes hledám v Praze ten slavný tank č.23. Své místo opustil i maršál Koněv, hrdina od Berlína, zmizela i stanice Moskevská. I ta známá mražená pochoutka nesmí nést název Ruská. Navzdory novým vykladačům dějin, vyjádřím svou vděčnost všem těm skutečným hrdinům u jejich hrobů. Mnozí z nich padli u nás, tisíce kilometrů od svých domovů... Marně na ně čekali jejich matky, ženy, děti…
A tak závěrem pro toho školáčka jen krátce z historie. 30.dubna nad Berlínem zavlál rudý prapor vítězství. Ta obrovská radost tehdy obletěla celý svět. Rudá armáda 2. května přijala kapitulaci obklíčené 200tisícové berlínské posádky, přesto až 8.května 1945 podepsali němečtí představitelé v Berlíně akt bezpodmínečné kapitulace před zástupci čtyř vítězných spojeneckých států. Praha v té době čelila snahám milionového německého seskupení Mitte dostat se do amerického zajetí, německé jednotky v Praze vraždily i v posledních dnech války, dokonce i po německé kapitulaci. Do zajetí je hnal strach před Rudou armádou, která se blížila na pomoc Praze od Drážďan. Pomníčky hrdinů z té květnové doby jsou v Praze i na mnoha místech republiky. Mnozí jejich hrdinové umírali jen kousek od té vytoužené svobody. Poslední výstřely druhé světové války v Evropě padly u Milína nedaleko Příbrami 12. května 1945.
V této souvislosti připomínám slova bývalého prezidenta republiky Václava Klause, která pronesl v roce 2005 v Ostravě v průběhu vzpomínkové akce k ukončení II. světové války.
„Pamětníků oněch hrozných dob ubývá. Období na něž dnes vzpomínáme, se mnohým jeví jako éra nepochopitelné krutosti, v níž oběti i viníci začínají splývat. Na to si ale musíme dát dobrý pozor, nesmíme zapomínat na pořadí věci, na vztah příčin a následků. K tragickému období války a k období těsně po ní nesmíme přistupovat zdánlivě humanisticky, neutrálně – tedy z pohledu jakési symetrie utrpení. Lidé kteří dnes s tím přicházejí, od nás vyžadují stále nová a nová, jakoby smiřovací gesta, která ale de facto stavějí viníky a oběti války na stejnou úroveň, či je leckdy, dokonce i zaměňují !“
Není třeba dalších slov. Snad jenom: Sláva hrdinům!
Přemysl Votava, člen Předsednictva ČSNS