Michal Ševčík ve svém komentáři reaguje na text Pavla Tučka „Existuje ještě opravdová levice?“ v rámci širší debaty o směřování levice v Česku.
Ještě si dovolím reagovat na text Pavla Tučka Existuje ještě opravdová levice?, kde reflektuje předchozí články Vítka Prokopa a můj.
V prvé řadě jistě čtenář pochopil, že nebylo mým úmyslem kriticky reflektovat všechny obsažené myšlenky v článku Vítka Prokopa, ale zaměřit se na základní sporný moment a tím je diskrepance mezi cíli a prostředky současné české levice. Pavel Tuček mi vytýká, že jsem nepochopil téma politického marketingu. Nepopírám, že existují nedorozumění, ale mohu s téměř 100% jistotou tvrdit, že Kateřina Konečná svými rétorickými schopnostmi převyšuje takřka veškerou politickou konkurenci (bez ohledu na její kvalitu a další faktory) snad s výjimkou několika jednotlivců. Vytvářet pravidlo z nějakého jednotlivého projevu na konferenci spolku Svatopluk mi přijde dost málo na to, aby Pavel o paní Konečné tvrdil, že umí pouze hovořit naučené a generické texty, ve srovnání s mnoha jejími jinými mediálními vystoupeními, kde drtí argumenty hodnotové profesorky, nebo cool pirátské europoslance a nejen ty. Nicméně, nechci, aby tato debata skončila na úrovni ad hominem nebo jako prostá stranická agitka.
Proč se ptám na to, jestli levice může být nesocialistická má dva důvody. Prvním z nich je, že jsem ještě o takové levici neslyšel, protože každá levice je nějak socialistická. Otázkou je, jestli usiluje o naprosté překonání kapitalismu a jestli k tomu chce využít radikálních a okamžitých prostředků (klasické rozlišení reforma vs. revoluce). Text jsem napsal z pozice národního socialisty – reformisty. Stávající turbokapitalismus a vykořisťování lidské práce, celá ta konzumně digitální narkomanie většiny západní společnosti je zcela jistě slepou uličkou, nijak o tom nepochybuji. Nicméně si myslím, že koalice Stačilo! není jen KSČM a Kateřina Konečná, byť jsou jejími hlavními tvůrci a aktéry. Proto bych tuto koalici neoznačoval jako komunistickou, nýbrž jako převážně národně levicovou. Spolupráce s národním kapitálem by mohla být z marxistického hlediska problematická, ale v rámci této koalice zcela oprávněná. Někde jsem se dočetl, že ve svém článku obhajuji mesalianci s nacionalisty, tak předně nevím, kdo jsou ti nacionalisté v této koalici a pokud vím, tak některým liberálně orientovaným jedincům dělá problém rozlišit internacionalismus a kosmopolitismus. Internacionalista může být docela určitě vlastencem, kosmopolita těžko. Stát si za svým jazykem, státním právem a demokracií z člověka nedělá nacionalistu.
Společný nepřítel (velkokapitál) se nyní může kritizovat ze dvou směrů; ze směru socialistického (kumulace bohatství, vykořisťování lidské práce, životního prostředí, komodifikace hodnot a tvorba kulturních válek – typicky zneužívání filozofie postmodernismu a sociálního konstruktivismu pro tvorbu nových obchodních příležitostí) a ze směru hodnotového, tj. že člověk má neměnnou podstatu a implicitní sklony ke zlu (a rovněž k dobru) a tuto podstatu nezměníme žádnými environmentálními činiteli nebo intencionální výchovou (těmito faktory ji zcela jistě můžeme ovlivňovat oběma směry).
Druhým důvodem je rozlišování dvou věcí, které opomíjí většina levičáků – existenci nadčasových jsoucen (velká zdrženlivost vůči empirickému poznání), která jsou jádrem konzervatismu a konzervováním pozic kapitálu v hodnotové oblasti (např. submisivní role zaměstnanců jako výraz hierarchie apod.). Z toho plyne důvod, proč jsem se vyhnul levicové reflexi Green Dealu v textu Vítka Prokopa, protože dokument evropské levice je obecný a je založený na stejných klišé, jako běžný pseudonáboženský Green Deal hlavního proudu, tj. na antropogenním základu klimatické změny a stejném žargonu jako liberální mainstream (např. utopické pojmy jako udržitelnost), nakonec čtenář si může dokument sám pročíst. Penetrace ideologie do geochronologie se např. projevuje výrazem antropocén, který uznává skoro celá vědecká obec. Ochrana životního prostředí je zcela nemožná bez změny přístupu velkokapitálu, ale také států jako je Čína, Indie, Rusko, USA a mnohé další. U některých z nich je průmyslová revoluce masívní existenční a existenciální proměnou v duchu kombinace všech čtyř průmyslových revolucí v jednom časoprostoru se všemi pozitivy, ale i negativy. Tzv. levicová úprava Green Dealu je směsí antropogenního narativu hlavního proudu s požadavky určité sociální spravedlnosti a ochrany životního prostředí. Problém je jinde a tím je celý moderní výklad vlivu člověka na životní prostředí, přeceňování jeho vlivu, kvantity a rovněž přeceňování jeho zpětného vlivu na opravu tohoto stavu (Green Deal je kombinace maoistického voluntarismu se západním byznysovým viděním světa). Tato reflexe také nehovoří o nutné konkurenceschopnosti Evropy se zmiňovanými zeměmi s miliardovými počty obyvatel, kde západní příběh o člověku a jeho vlivu na životní prostředí nemá žádný religiózní a chiliastický náboj. Ochrana životního prostředí tedy vyžaduje zcela zásadní revizi (a nikoliv jen tenoučký levicový nátěr), ke které se musí připojit i jiné kulturní okruhy, které chápou ochranu životního prostředí docela jinak. Takže jsme na úplném, ale úplném začátku.
Bod, kterému musím dát za pravdu a v článku o něm nehovořím (ale píšu o něm zde a zde), jsou otázky digitálního otroctví a bezdomovectví, které považuju za klíčové pro socialisty všech směrů. Koncepce SaaS (software jako služba) a IaaS (infrastruktura jako služba) jsou nebezpečné, stejně jako např. běžná kumulace kapitálu a rentiérství. Je obrovským rizikem pro naši svobodu, ale také pro duševní zdraví a mezilidské vztahy, což zažíváme naplno u nás samých a zejména u našich dětí.
Jako zastánce Sorokinovy cyklické teorie vnímám, metaforicky řečeno, že kyvadlo sice stojí, ale síly jsou již v pohybu. Kyvadlo se brzy rozhýbe rovněž a směrem, který možná není úplně v naší režii, jak Pavel Tuček píše.
Michal Ševčík, místopředseda ČSNS
Článek vyšel v casopisargument.cz