Seznam Zprávy uveřejnil rozhovor Jana Gazdíka s Petrem Pithartem. Opět, jak také jinak, na téma naší novodobé historie. Hlavním terčem byl samozřejmě Dr. E. Beneš, který řadě osob stejného ražení jako je Petr Pithart, leží v žaludku až mimořádně.
Co tedy náš velký myslitel o tomto významném státníkovi tvrdí?
Předně to jak Beneš údajně likvidoval své politické spolupracovníky a oponenty, jmenovitě Hodžu, Nečase a Osuského. Vzít v úvahu rozdílnost jednotlivých případů a politický a historický kontext v němž se vše odehrálo, na to už mu jaksi nezbyl čas. Další pikantností je pak srovnávání Benešova vědeckého přístupu k politice s vědeckým přístupem marxistů. To je skutečně přešlap o několik metrů. Dr. E. Beneš pochopitelně inklinoval k umírněné levici, ale jeho vědecký pohled byl pohledem vzdělaného sociologa a ovšem i zkušeného státníka a diplomata. Rozhodně ne marxisticky orientovaného revolucionáře.
Naprostým nesmyslem je pak tvrzení, že odmítal vstoupit do politické strany. Vstoupil totiž do Československé strany socialistické, později přejmenované jako Československé strana národně socialistická, nyní Česká strana národně sociální. A významně zasáhl do jejího vývoje a politické praxe. Byl totiž místopředsedou této strany. Kromě toho už dříve také pracoval pro Realistickou stranu T. G. Masaryka. I když byl později nucen své členství přerušit, protože jako prezident republiky nemohl být stranicky orientován, byla tato strana jeho stálou oporou a svědčí o tom i hanlivý pojem nacistů pro ČSNS – Beneschpartei.
Doslova v hysterickém tónu mluví P. Pithart o jakémsi Benešově zbožňování Moskvy a obdivu ke Stalinovi. Tady snad už nejde mluvit o omylu, ale pokud ne přímo o lži, tak o základní neznalosti vývoje Evropy ve dvacátém století. Dr. Edvard Beneš si uvědomoval význam Ruska ve světovém kontextu a bylo mu jasné, že se s ním jako světovou mocností musí počítat. Primitivní rusofobií, která je dnes módní ideologií tak zvaných vyšších vrstev ale i pouliční chátry, rozhodně netrpěl. To ale neznamená, že si neuvědomoval i rizika a nedostatky, kterými Rusko trpělo jak za cara tak za sovětské vlády.
Tzv. Nečasova mise, kterou P. Pithart vykládá jednostranně a zcela zaujatě, dodnes vyvolává dohady a je vykládána různě. Do sledu událostí by to ale zapadalo jako utajená zpráva spojenci, že jsme ochotni ke kompromisu a vyvrátit tak tezi německé propagandy o československé neústupnosti, spojené s terorem vůči německým obyvatelům pohraničí (ovšemže vylhaným). Stejně velkoryse ostatně bylo postupováno i vůči požadavkům henleinovců v domácí politice. Konečným výsledkem pak bylo poznání, že Henleinovi ani Hitlerovi nejde o osud a svobodný život československých Němců ale o zničení Československé republiky a ovládnutí jejího území.
Spekuluje o Benešově údajně zákeřném postupu vůči jiným politikům od Nečase po Osuského. Pokud požádal Nečase, aby vzal na sebe odpovědnost za misi v roce 1938, mělo to zcela logické důvody. Jako exilový prezident usiloval o obnovení republiky v předmnichovských hranicích a pak nemohl být spojován s návrhem kompromisu, který změnu hranic připouštěl. Velká Británie totiž dělala s uznáním Československa v předválečných hranicích dost velké drahoty. Na rozdíl od Sovětského svazu.
Že měl Dr. Beneš nějaký nekritický obdiv k Sovětskému svazu? Obdiv jistě, tak jako většina tehdejších spojeneckých státníků. Ne ale nekritický. A měl velice negativní zkušenost s jednáním západních mocností. A nikoli jen z mnichovských jednání. I to byl důvod ke sblížení se Sovětským svazem, daným ale především situací vyvolanou válečnými událostmi. Už dříve byl diplomatem realistou a neidealizoval si ani západní velmoci ani Sovětské Rusko. Proto se také významně podílel na koncepci kolektivní bezpečnosti v Evropě a nebylo to vinou jeho ani československé politiky, že tato koncepce selhala. I později to byl právě Edvard Beneš, kdo projevil předvídavost a jasnozřivost, která nebyla u jeho kritiků zrovna pravidlem. Včetně těch našich současných, kteří si tak rádi poklepávají na rameno na pozadí vlastních průšvihů a neúspěchů. I Petr Pithart mezi ně patří. Ale ono není nic nového, že trpaslíci rádi okopávají kotníky velikánům.
Nelze si ani nevšimnout celkového tónu, v němž je celý text podán. Z Pithartových slov nezaznívá vyrovnaná, objektivní kritika historika, ale zášť a nenávistná zloba zneuznaného ideologa a bulvárního propagandisty. Pak ale nelze očekávat nové poznatky a hodnocení, ale jen souhrn omylů a pomluv. Nelze se divit. Uvědomme si, že Petr Pithart je spoluautorem spisku "Češi v dějinách nové doby", kde své domněnky rozvíjí až na úroveň protektorátní propagandy.
Je pochopitelné, že i osobnost Dr. Edvarda Beneše zasluhuje kritický pohled historika, tak jako všechny historické osobnosti. Pravidlem ale musí být pochopení dobového kontextu a všech souvislostí vnitřní i mezinárodní politiky té doby. Ne hysterie a nízká nenávist, nahrávající extrémistickým jevům a možná i cizím zájmům.
Jiří Pondělíček, Petr Topinka, členové předsednictva ČSNS