Michal Ševčík se zamyslel nad dvojsečným dědictvím politiky, kterou v českém kontextu představoval a dodnes představuje bývalý ministr financí, premiér a prezident Václav Klaus.
Václav Klaus zanechal nesmazatelnou stopu na cestě České republiky k tzv. moderní tržní ekonomice. V 90. letech, kdy Klaus vedl transformační procesy v postkomunistické České republice, se stal symbolem ekonomického liberalismu, který přinesl rychlou privatizaci a volný trh. Klausovo politické směřování v této době bylo pevně zakotveno v ideálech laissez-faire, kde stát minimalizoval své zásahy do ekonomiky a podnikům poskytoval co největší volnost až k jejich rozkrádání. Tento přístup měl zásadní vliv na formování české ekonomiky, ale jeho důsledky se projevily i v obecném měřítku.
Klausovy reformy byly založeny na přesvědčení, že volný trh je nejefektivnějším způsobem, jak dosáhnout ekonomického růstu a prosperity. Privatizace, kterou Klaus vehementně prosazoval, měla za cíl rychlou transformaci státních podniků na soukromé subjekty, čímž se měla podpořit konkurenceschopnost a efektivita. Tento proces přinesl určité pozitivní, avšak krátkodobé výsledky, včetně zvýšené produktivity a hospodářského růstu. Zároveň ale vytvořil podhoubí pro vznik mocných ekonomických hráčů, kteří začali dominovat trhu a koncentrovat moc ve svých rukou (vznik polokriminální národní oligarchie a vstup zahraničního velkokapitálu do ČR). Jedním z nejznámějších příkladů vzniku české oligarchie je případ Andreje Babiše. Babiš, původně podnikatel, využil příležitostí, které přinesla Klausova privatizace, a vybudoval z malého podniku Agrofert obrovský koncern zahrnující zemědělství, chemický průmysl, potravinářství a média. Jeho rostoucí ekonomická moc mu umožnila vstoupit do politiky, a nakonec se stát premiérem České republiky. Babišův případ ilustruje, jak proces privatizace vedl k vzniku jedinců s obrovským vlivem na ekonomiku a politiku. Dalším příkladem je Petr Kellner, zakladatel skupiny PPF, který se stal nejbohatším Čechem díky svým investicím a aktivitám v různých odvětvích, včetně finančnictví, telekomunikací a nemovitostí. Kellnerova skupina PPF získala významné podíly ve firmách jako O2 Czech Republic a Home Credit.
Dalším důsledkem Klausovy politiky bylo otevření českého trhu velkým zahraničním firmám, které začaly postupně dominovat klíčovým sektorům ekonomiky. Například sektor maloobchodu je silně ovlivněn zahraničními řetězci jako Tesco, Lidl a Kaufland, které odvádějí značnou část svých zisků do zahraničí. Tento odliv kapitálu znamená, že zisky generované v České republice nejsou reinvestovány do místní ekonomiky, což oslabuje hospodářský růst a udržitelnost. Příšerným případem následků privatizace a koncepce „prodej vlastní babičku“ je vlastnictví vodárenských společností. Mnoho českých vodárenských společností bylo privatizováno a následně prodáno zahraničním firmám, jako je například francouzská Veolia. Tyto společnosti nyní kontrolují dodávky vody a odvádějí zisky do zahraničí. Tato situace vyvolává naprosto oprávněné obavy o strategické vlastnictví klíčových národních zdrojů a jejich dostupnost pro místní obyvatelstvo.
Klausova ideologie ekonomického liberalismu, zaměřená na rychlou privatizaci a minimalizaci státních zásahů, tak vedla k vytvoření ekonomického prostředí, kde mocné domácí a zahraniční subjekty získaly významný vliv na českou ekonomiku. Tento vliv je patrný nejen v koncentraci bohatství a moci, ale také v odlivu zisků do zahraničí, což českou ekonomiku určitě neposiluje. Tento vývoj odhaluje schizofrenii klausismu, kde dřívější podpora volného trhu a privatizace nyní kontrastuje s kritikou nadnárodních regulací a zahraničního vlivu, jimž česká privatizace k získanému postavení náležitě pomohla. Klausovy názory se vyvíjely v reakci na globální politické změny, ale důsledky jeho původních politik zůstávají patrné v dnešní ekonomické realitě České republiky. Ekonomická liberalizace, kterou Klaus prosazoval, měla přímý dopad na chování globálního kapitálu, jeho neurvalost a koncentraci moci, což přispělo k současným problémům, jimž česká ekonomika čelí, a které je třeba napravit (veřejné vlastnictví strategických odvětví, veřejná kontrola klíčových sektorů jako je zdravotnictví, školství a doprava).
Klausovy dřívější ideály volného trhu a privatizace tak nyní čelí oprávněné kritice, protože jejich důsledky vedly k nerovnostem a ztrátě kontroly nad národními ekonomickými zdroji. V kontextu globalizace a vzestupu neoliberálních politik po celém světě se Klausova ideologie stala součástí širšího problému, kdy neregulovaný trh umožnil vznik monopolů a oligopolů, které nyní ovlivňují politiku i ekonomiku na globální úrovni. Navzdory své dřívější podpoře volného trhu, Klaus v současnosti kritizuje Evropskou unii a její regulace, které považuje za projev deficitu demokracie. Tato zdánlivě konzistentní názorová reflexe Václava Klause je ve skutečnosti nekompatibilní; dřívější zastánce deregulace se nyní staví proti supranacionálním regulačním institucím, které jsou ve vleku velkého byznysu, který sám kdysi podporoval privatizačními opatřeními a svým neoliberalismem.
Klausovo dědictví je tedy dvojsečné. Na jedné straně přinesl ekonomickou transformaci a růst v krátkodobém horizontu, na druhé straně však přispěl k vytvoření systému, kde se moc a bohatství koncentrují v rukou několika málo hráčů, což vede k nerovnostem a sociální nestabilitě v podobě rozevírání nůžek. Ideologie liberalismu, kterou Klaus hájil, má nyní přímý dopad na chování globálního kapitálu a koncentraci ekonomické, ale i politické moci (kauzální vztah mezi výprodejem české ekonomiky a následným deficitem svobody však není připouštěn). EU v dnešní podobě je jen servisní organizací velkého byznysu, který nemá v podobě EU a jejich členských států rovného protivníka.
Je to výzva k sebereflexi. Sebereflexe se však samotného Klause netýká. Udělal to nejlepší a žádné třetí cesty přece neexistují (thatcherovské There is no Alternative).
Michal Ševčík, místopředseda ČSNS
Převzato z !Argument